pátek 19. května 2017

Jsem přirozeností sova...

... ale ráno se chtě nechtě převlékám za skřivana.
Vydržím být dlouho vzhůru. Když děti usnou, tak se v tichu noci báječně pracuje, relaxuje, čte, píše, houká do noci... Druhá, třetí hodina ranní, když všechno kolem spí a všude je klid a mír, to je balzám na duši... a pokud je teplá noc, tak vyjdu na terasu a vychutnávám si ticho noci a její vůni plnými doušky. Samozřejmě hned poté, co se pasuji do role lampáře :o)


Ranní vstávání mi nikdy nedělalo dobře. Pamatuji se, že když jsem byla na vysoké, tak jsem na koleje jela radši v neděli večer, než vstávat v pondělí v pět ráno a letět na autobus. Pokud jsem někdy jela ráno, celý den jsem byla jak praštěná. Měla jsem ho zkažený.


Ale... časy se mění... teď vstávám v 5:15 a beru to tak, jak to je.
Ze sovy se skřivan logicky nemůže stát. Když jdu ale z domu, ze sovího houkání přecházím plynule do zpěvu skřivana...



Čím to?! 
Za prvé vlastním pohledem na věc, přijmutím toho, že to je tak, jak to je. 
A za druhé za to může ta nádhera venku. Rána jsou tak krásná, voňavá, svěží, sluneční paprsky mají teplé tóny, rosa se třpytí v trávě, zářící jarní zelená a v neposlední řadě neskutečný koncert bohaté ptačí říše.
Jak mě to nabíjí! A že vstávám se skřivany?! Nevadí. I sova se to naučí. Když chce.


Do práce chodím překrásným parkem. Podél cesty je lipová alej, která již lecos pamatuje. Po jedné straně borovicový les, do kterého když se opře slunce, tak mi jeho vůně připomíná moře, léto a borovicové háje podél pobřeží.




A v tomto období jsou k té kráse parku všude vůkol ještě lány pomněnek. Blankytně modrých zářících pomněnek... možná proto, že na terase mi letos pomněnky zašly. Cestou do práce i z práce se jednoduše kochám. 


S otevřeným srdcem a duší, která se dme štěstím, láskou a vděčností. 
Zcela naplněna štěstím až po okraj. 
Tak jednoduché to někdy je.


Krásné dny
Katka ♥

úterý 16. května 2017

Zahradníkem bez zahrady...

... jsem mile ráda.
Zasadila jsem letničky, které se již radují v truhlících. Rostou a sílí a těší se, až se rozzáří v celé své kráse. Tak jak to každoročně umí.


Rostlinky, keříky, které nepřežily letošní zimu, jsem nahradila novými a terasa jen září.
Ačkoli mám vše zasazeno každoročně již od poloviny dubna, letos sázení výjimečně připadlo až na 13.květen. Do té doby si z nás příroda dělala šprťouchlata... apríl i v květnu.


Bez světel by to nebylo ono. Jsem báječným lampářem a na výsost si to zcela neskrytě užívám.
Malý princ by ze mě měl radost...



Majáky, které jsou na terase celkem tři, mě nedávno donesly k vytouženému cíli. Pevnému bodu, který mi dává pevnou půdu pod nohama.
Toto Pimperrrovo sousoší bych nazvala "Maják na útesech" :o)


Terasa je nejen poetická, ale hlavně relaxační a hojně využívaná. O té kovářovic kobyle to u nás neplatí :o) 
Když chce člověk vypnout - což je po shonu v práci, s dětmi a v domácnosti víc než nutnost - tak je to krásná terapie zelení a přírodou. 
A ti ptáčci jak teď zpívají! Hotové koncerty pořádané pod širým nebem.



A někteří se u nás nadobro usídlili...


Krásné dny do vašich domovů
Katka ♥

neděle 14. května 2017

"Levandulová zahrada" - Lucinda Riley

Chtěla jsem číst něco oddychového. Zrovna v té době se mi dostala do ruky kniha 
"Levandulová zahrada" 
od Lucindy RILEY.
Dala jsem se tedy do čtení. Každou větu jsem hltala a čím víc jsem četla, tím víc jsem žasla.
Rozhodně se nejednalo jen o oddychovou literaturu, jak název a přebal knihy působí.


Anotace knihy: 
Retrospektivní vyprávění příběhu z francouzské Provence začíná v roce 1998, kdy se Emilia stává posledním potomkem slavného šlechtického rodu de la Martinie`res. Dědictví majestátního zámku a vinice je ovšem zatíženo velkými dluhy a mnoha otázkami... Emilia se vzhledem ke svému rozporuplnému vztahu k rodinné historii rozhodne vypátrat, jak to skutečně bylo s jejími předky a co se přihodilo za druhé světové války…
Rodinná sága slavného šlechtického rodu je psaná stejně citlivým, empatickým stylem jako nejúspěšnější román Lucindy Riley Tajemství černé orchideje. Autorka věrohodně a poutavě proplétá příběhy jednotlivých hrdinů v různých časových úsecích, dokáže mistrně vystihnout atmosféru doby a udržuje čtenářskou pozornost od první do poslední stránky. Je jednou z mála současných spisovatelek, které dokáží podat román – kroniku skutečně moderním stylem.


Anotace knihy něco málo prozrazuje, ale děj sám se rozvíjí mnohem, mnohem hlouběji. I tam, kam by člověk neřekl.
Nenáhodně jsem knihu četla zrovna kolem 8.května. Kolem období, kdy skončila II.světová válka. 
V jedné dějové linii je právě této době, resp. době okupace Francie, kniha věnována. 
Vím, že lidé neměli na výběr, když chtěli přežít. 
A proto smekám hluboce klobouk před těmi, kteří i za cenu ohrožení sebe, svých blízkých, za cenu nasazení vlastního života, za cenu, že se stali sami oběťmi, udělali to, co udělali.
Bylo tam i ukázáno, že ne všechno je takové, jak to na první pohled může vypadat. Že i "zrádce" může být ten největší vlastenec, který usiluje za dobrou věc, spravedlnost.
A že i mezi nacisty se našli lidé, kteří nebyli jen ti zlí... 

"Spousta lidí chce to, co nemůže mít. Ten den, kdy se probudíš s vědomím, že ta touha je naprosto marná, a začneš myslet na to, co už máš, je prvním krokem k relativní spokojenosti. Život je loterie, kostky jsou vrženy, a všichni musíme vycházet z toho, co nám padlo." (s.166)

Kniha se mi moc líbila. Nejen obsahem, ale i stylem, kterým autorka píše. 
Kniha se četla sama a vřele ji doporučuji.
Rozhodně si přečtu i jiné tituly od této spisovatelky. Její styl mi prostě sedí.

Všechno nejlepší ke dni maminek!

Krásné dny
Katka ♥

čtvrtek 11. května 2017

Save-elephants

Přispět na dobrou věc je správné.
Jistě ve svém okolí znáte některé organizace či jednotlivce, kteří si naši pomoc, finanční či materiální podporu zaslouží.
A pokud člověk může, proč nějakým způsobem nepomoci.


Jsou ale i organizace, které jsou "nadnárodní" či dokonce "nadsvětadílové".
V nedávné době jsem se s jednou takovou setkala.
Organizace Save-elephants - usilující o ochranu slonů, jejich záchranu.

5. května se konal v Brně pod záštitou Veterinární a farmaceutické univerzity báječný "Seminář, co zachrání i slona"
No, "se konal"?! Zcela nezištně byl zorganizovaný studenty, v jejich volném čase. Smekám klobouk. Výtěžek z této akce šel právě na transparentní konto této organizace.
Protože hlavní organizátorku Terezku přes její maminku znám, tak se ve mně zrodil plán, jak mimo jiné přispět. Pár večerů a odpolední jsem seděla u bílých a černých čtvrtek a fix a tvořila záložky na tuto "sloní" akci. S logem organizace Save-elephants. Zastavila jsem se u čísla 92, kdy mi došly čtvrtky a čas semináře byl na spadnutí.


Když každý přispěje troškou, může být svět lepší, krásnější a šťastnější.
A platí to ve všech oblastech života...


Krásné dny
Katka ♥

úterý 9. května 2017

Řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě

Každoročně se konají 8.května na den vítězství.
Na velké ploše havlíčkobrodských parků a zimním stadionu. Stánek vedle stánku.


 Letos jsme byli podruhé a počasí přálo.


Z předloňských trhů jsem byla unesena takovým způsobem, že mě logicky jen tak něco nenadchne :o) Zklamání trochu bylo, ale mělo to více důvodů.


Bylo tam plno šikovných lidiček, kteří své řemeslo prostě umí. Protože jsem sama hobby švadlenka a vím, kolik vytvoření určité věci stojí času a trpělivosti, tak jsem před nimi smekala. 



Každý si přišel na své. Ať ti "s vkusem" i ti "bez vkusu" :o)


Plno prodejců bylo oblečeno buď v krojích nebo v šatech ze starých, dávných dob.
Ani jsem to nevnímala, až dcera pronesla větu: "Zase lidi z jiný doby!"
Co?! Zpozorněla jsem, jak to jako myslí a vážně. Bylo to tak. Ta věta byla stálicí trhů. 




A ještě jedna. Tu zase pronesl manžel: "Hrábě jdou každou chvíli! Hrábě odcházejí!"
Je pravdou, pokud si člověk koupí přívěšek, keramický hrníček či jakoukoli jinou drobnost, tak ji strčí do kabelky a nikdo nic neví. Ale hrábě?! Ty jsou prostě nepřehlédnutelné!


Největší radost nám ale udělaly lahodné křehoučké kremrole, po nichž se jen zaprášilo a ještě teď se při vzpomínce na ně rozplývám.
A od dob dětství náš první rodinný kaleidoscop. Obrazce, které se v něj zrcadlí jsou fantastické. Snové. Mnohem lepší než televize.

   

Krásné dny
Katka ♥

pondělí 8. května 2017

Statik

Jsem statik.
Žiji tam, kde žiji a vím, že kromě přestěhování se v rámci města jiná varianta nehrozí.
Dokáži pochopit, když se někdo stěhuje za prací. Vím ale, že pro mě je tato varianta zcela nepřijatelné, nereálná.
I proto tato volba nikdy nenastala. 


Ke každému domovu - kterých do dnešní doby bylo celkem 5 - jsem přirostla srdcem.
Kdykoli se na onom starém známém místě vyskytnu, vnímám to, co tehdy. 
Je to až s podivem.
Jako i tentokráte. 


Vyjela jsem cíleně tam, kde jsem s rodiči 14 let žila, než jsem vylétla z hnízda.
Každou uličku, domy a zahrady jsem znala. I na nich se podepsal čas. 
Byla to moc hezká procházka spojená s mojí minulostí.


Protože to bylo na kraji města, tak jsem měla možnost být za chvilinku v přírodě, v klidu, tichu, soukromí. Co jsem se natoulala po okolí s naším pejskem. Co jsem se za dlouhých procházek přírodou nasnila. Plno věcí se vyplnilo. Nedivím se.



Byl to hezký návrat v čase zpět.
Vše je tak, jak má být.


Kvetoucí třešeň je stále na svém místě a září.
Jistota.


Mějte prima dny tam u vás, ve vašich domovech.
Buďte šťastni tam, kde jste.
A pokud nejste, změňte to. Je to na vás.
Katka ♥

neděle 7. května 2017

Slavíme!

Plán na dnešek byl jednoduchý. 
Slavit a radovat se. Odpočívat tím, co máme rádi.
Jednou za čas to není vůbec špatné.

Hned od rána jsem se vrtala v hlíně a věnovala se truhlíkům na terase a před bytem. 
Ne vše přečkalo letošní zimu a tak se muselo nahradit novými rostlinkami.


Během dopoledne padaly od dětí logické dotazy.
"Mami a proč nevaříš?"
Měl být přeci den ve znamení oslavy!
"Mami, co bude k obědu?"
"Mami, už by si měla jít vařit." 
"Mami, my budeme mít oběd od babičky?" 
"Mami, my už máme hlad."


Já jsem s rukama v hlíně a zcela klidná zářila dál.
"Nebojte. Oběd bude ve dvanáct!"

V jedenáct začaly být mírně nervózní.
"Mami, ale my vážně chceme obědvat!"
Musela jsem se smát.
"Byly jste někdy bez oběda?"
"Ne."
"No tak vidíte. Musíte být trpěliví a dočkáte se. Kdybych vám to řekla, tak to není překvapení."


Od půl dvanácté se již nápadně často vyskytovaly v kuchyni.
Za minutu dvanáct. 
"Mami, ale už bude dvanáct!!!"
V tom se rozezněl telefon. Tajné znamení, že oběd je tu :o)


Doběhla jsem tedy na parkoviště a donesla naši nejoblíbenější pizzu.
Šunkovou, špenátovou a tří sýrů.
K tomu šampaňské a hruškový džus na přípitek. 


Co z toho vyplývá:
Že když se člověk o radost rozdělí, obohatí to všechny.
Když se máte s kým rozdělit a víte, že se radují s vámi a přejí vám to, to je k nezaplacení.
A v neposlední řadě, že bez práce mohou být někdy i koláče :o)

Užijte si krásně zítřejší sváteční volný den, který byl před 72 lety tím nejkrásnějším a nejvytouženějším dnem, pro celý národ.

Katka ♥